Druhá válka o svět - Na konci času

19. března, neděle
Myslel jsem si, že už dokážu odlišit sen a skutečnost. Nedokážu.
Napřed tedy o včerejším večeru.
Upřímně, když jsem jel do Berlína, čekal jsem různá přivítání. Přehrával jsem si snad tisíckrát, co Freye řeknu na uvítanou, co jí řeknu o sobě ... ale ani v nejmenším mě nenapadlo, že Freyu vůbec nepřekvapí můj příjezd, ale že bude prostě naštvaná, že jsem vůbec přijel. Asi skrz zrcadlo mluví s lidmi každý druhý den.
Řekla mi jen, že se sejdeme zítra – tedy vlastně už dnes, v neděli, ve čtyři odpoledne u sochy v parku. Našel jsem si ubytování v malém hotelu poblíž, dal si večeři a šel spát.

V neděli jsem si koupil místní noviny, Völkischer Beobachter, tedy Lidový Pozorovatel. Nacionálně socialistický list. Na první straně Goebbelsův projev, něco o tom, že Německo nechce válku, ale agresivní zbrojení sousedních států mu nedává na výběr. Celé jsem to nečetl, trvalo mi deset minut než jsem přelouskal první větu. Proč musí Němci používat tak strašně dlouhá slova? Obrázky nebyly o nic lepší. Na první straně malý řvoucí kripl. Na druhé pán s patkou a smetákovým knírkem obklopený dalšími muži, zřejmě na nějaké stavbě. Všichni měli na rukávu pásku s hákovým křížem, a jeden muž úplně vzadu na okraji fotky měl rozmazaný obličej, jen šedivá skvrna a černé body místo očí. Podíval jsem se blíž, ale už jsem ho nenašel. Na tohle nemám náladu.
K obědu mi přinesli jídlo mdlé chuti, na to kolik za něj chtěli ... nemůžu si zvyknout na ty vysoké ceny v markách. Všechno mi připadá strašně drahé.

Ale to nebylo nejhorší. Ozvalo se zaklepání na dveře a pak ke mně vešel muž v dlouhém koženém plášti, aniž jsem ho k tomu vyzval. Na mou otázku co chce mi řekl, že mi chce odpomoci od mých snů. Snažil jsem se skrýt překvapení a ptal jsem se, jaké sny má na mysli. Na to jen řekl, že pokud chci zemřít, ať klidně dál hraju hlupáka. Pak mi začal povídat o šedivých bytostech, které vidím okolo sebe a které mě chtějí zabít. Nechal jsem ho mluvit, že mi třeba řekne něco užitečného. Také řekl, i když ... jak se to vezme. Nabídl mi, že mě těch potíží dokážou zbavit – řekl doslova „dokážou“, ale už neupřesnil kdo. A že stačí, když teď půjdu s ním. To se mi nechtělo – nikdy jsem neviděl gestapáka, ale ten člověk vypadal přesně tak, jak bych si gestapáka představoval. Navíc věděl o mých snech všechno, kde to sakra vzal?
Zeptal jsem se ho, co když nepůjdu a on odpověděl, že útoky budou stále horší až se nakonec zabiju – protože i když si myslím, že je to sen, tak není. Jsem vzhůru a normálně chodím po ulici, jenže vidím kolem sebe něco jiného. Tohle je prý taky jen sen, on tu ve skutečnosti není.
Tedy – vystrašil mě, to ano. A když dal ruku do kapsy, řekl jsem mu, že si musím odskočit, sen nesen. Nevím jestli mou lest prokoukl, ale zamknul jsem se na záchodě a vylezl okýnkem ven. Bylo to jen druhé patro, ale po hromosvodu jsem ještě nikdy nelezl a když se nademnou ozvalo „Halt“, sletěl jsem dolů a narazil si ruku. Levou, to abych si to nespletl.

Když jsem se zvedl, byl jsem ve svém hotelovém pokoji, vedle postele. Ale ruka mě bolela jako čert. Takže další sen. Najednou mě napadlo, jestli včera Freya nebyla taky jen sen. Zatraceně, zatraceně, že mi to nedošlo dřív. A moje hodinky ukazovaly za pět minut čtyři.