Druhá válka o svět - Na konci času

Obsah článku:
Freya, Charles a šedivák
13. března 1938, pondělí
Další začátek pracovního týdne, jeden z těch horších. V koupelně se podívám do zrcadla a toho druhého za sklem nepoznávám. A není to kvůli kruhům pod očima, zarudlého nosu a neoholené tváři, právě naopak – tvář dokonale hladká, nos chyběl a oči spíše jak dva černé otvory. Strčil jsem hlavu pod vodu a na druhý pokus jsem se už poznal a oholil. Venku to ale nebylo lepší. Vešel jsem do mlhy a šel do práce pěšky. Moc lidí jsem nepotkával, ale ti co mě míjeli měli prázdné tváře. Oni to vlastně nebyli lidé, ale sedm stop vysocí tvorové s šedivou kůží a podivnýma nohama, jako mají satyrové nebo ďáblové. Všichni se na mě dívali, když jsem je míjel, a z jejich pohledů se nedalo nic vyčíst. Několikrát jsem je pozdravil, ale ani jeden mi neodpověděl. Až zpětně mi to dávalo smysl, protože neměli žádná ústa, tak jak by asi mluvili?
V práci se mi nedařilo, celý den jsem se mordoval s jedním rádiem – pracoval jsem jako opravář elektrických přístrojů – a podařilo se mi ho rozchodit až navečer. Šel jsem rovnou domů a udělal si večeři, ale sotva jsem ji dovařil, zhaslo světlo. Pohledem z okna jsem viděl, že nesvítí celá čtvrť. Samozřejmě že jsem doma neměl svíčky, takže jsem se došmátral na chodbu a zaklepal u Howarda, který bydlel vedle. Starý pán mi dal dvě velké svíce, co se používají v kostele. Snědl jsem večeři a protože nebylo co dělat a elekřinu pořád nezapnuli, šel jsem se umýt.
A v koupelně jsem potkal dívku. Tedy abych to vysvětlil, ta dívka byla v zrcadle. Prostě jsem se podíval do zrcadla a místo na svou tvář jsem koukal na ženskou tvář. Asi dvacet let, dlouhé blond vlasy, modré oči, plné rty. Vypadala překvapená stejně jako já, zírala na mě zblízka, mávala na mě rukou, asi aby vyzkoušela jako to udělám taky.

„Dobrý večer“, pozdravil. „Was? Wo bist du?“ zeptala se dívka. Hlas měla tlumený, jako by přicházel skrz sklo.
„Jsem Charles Stratemore,“ odpověděl dřív, než si uvědomil, že se ptala německy. Vzpomínal na své lekce němčiny. „A jak vy se jmenujete?“ vypravil ze sebe trochu lámanou školní němčinou. „Freya. Schwarzwald,“ oznámila mu dívka a zkusmo zaťukala prstem na sklo. „Co děláš v naší koupelně?“
„Jak já?“ nepochopil Charles a rozhlédl se, ale stále byl u sebe doma, v trochu zašlé, ale uklizené koupelně s toaletou. „Jsem u sebe doma. A vy?“
„Já také. Ve Wilhelmstrasse patnáct,“ zněla poněkud rozladěná odpověď. Charles se zatvářil nechápavě.
„A to je kde?“
„Kde asi, v Berlíně.“ Freya už byla viditelně nespokojená s touto konverzací. „Můžeš vypadnout z mého zrcadla? Měla jsem náročný den a potřebuju se upravit, než ...„
nedokončila odpověď, jako by si uvědomila, že by prozradila příliš mnoho.
„To bych rád, ale nevím jak,“ odpověděl Charles, odklopil zrcadlo od zdi a přejel dlaní po omítce. Když ho vrátil zpět, dívka tam stále byla. Uvědomil si, že je docela hezká, klasický nordický typ.
„Já jsem v Londýně. A taky jsem měl náročný den, potkávám místo lidí šedivé tvory, a ...“
„Ty taky?“ přerušila ho Freya. „Celý den vidím jen šedivé lidi bez tváří, a na nic mi nechtějí odpovědět.“
Než Charles mohl odpovědět, ozval se z chodby za zrcadlem mužský hlas: „Freyo? S kým si tam povídáš?“
„S nikým tati. Hned jsem dole,“ zavolala Freya přes rameno. Pak se otočila zpět a tiše sykla: „Už musím jít.“
„Počkej!“ zavolala za ní Charles, ale marně. Viděl, jak dívka rychle odchází z koupelny, zhasíná světlo a v ten okamžik viděl v zrcadle jen slabé světlo svíčky a vlastní nechápavý výraz.
< Dívka v zrcadle >
Poslední člověk na Zemi Sny
Napsal Jerson 12.02.2010
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 117 příspěvků.
ČAS 0.35688090324402 secREMOTE_IP: 54.162.173.119