Druhá válka o svět - Na konci času

Ještě jednou 13. března, pondělí

Ráno jsem zažil pár okamžiků zmatení, když jsem nevěděl, jestli se mi to všechno zdálo nebo ne. Mám na stole trhací kalendář, ale vzpomenu si na něj obvykle až večer a nemůžu si vybavit, jestli jsem ho včera odtrhnul nebo ne. Tak nebo onak mi říká, že je pondělí a já mu tedy věřil.
I do zrcadla jsem koukal dobrou minutu. Až když jsem nahlas řekl „Neznám tě, ale oholím tě“ a ten chlap s kruhy pod očima a strništěm na tváři vyslovil to samé, došlo mi, že to jsem skutečně já. Co se mi nepodařilo oholit, to jsem umyl a pak už jsem se poznával.
Další překvapení mě čekalo v práci. Jak jsem včera opravoval to zatracené rádio, tak dnes leželo na pracovním stole. Včera – nebo to byl opravdu jen sen? Nevím ... zkrátka vyzkoušel jsem všechno možné a chyba byla na tom posledním místě. Tak jsem jím dneska začal, vyměnil jsem odpor R26 a rádio fungovalo. Místo deseti hodin práce deset minut.
V poledne jsem byl prakticky hotov, zašel jsem naproti na oběd, koupil si noviny - a bylo skutečně pondělí. Takže to opravdu byl jen sen, a navíc věštecko – opravářský. Ale ne, dělám si legraci. Když nějakou práci děláte deset let, tak se vám o ní i zdá, a už prostě víte kam sáhnout. Domů jsem šel v dobré náladě, pustil si gramofon, udělal dobrou večeři a četl až do pozdního večera. Jak dnešek mizerně začal, tak ...

... ozvalo se zaklepání na dveře. Charles otevřel a za nimi stál soused Howard.
„Charlie, zbyly ti včera nějaké svíčky? Chtěl jsem vzít jednu, až půjdu na hřbitov.“
„Ale jistě pane Howarde, hned to bude,“ odpověděl Charles, přivřel dveře a rozhlédl se po bytě. Svíčky ležely v kuchyni na stole. Vzal je a díky vrátil starému pánovi, zatímco mu v hlavě začal hlodat červík pochybností. Něco nesedělo – jen nevěděl co to je. Podíval se na hodiny, ukazovaly půl deváté, čas jít spát.
Sundal si košili, vešel do koupelny a natáhl se pro kartáček, když cosi zahlédl v zrcadle a strnul. Vzpomínka ho udeřila jako kladivo, cítil jak mu ledový mráz běhá po zádech i jak mu buší srdce ... Pomalu se otočil, zubní kartáček sevřený v pěsti jako zbraň, a podíval se na roh vany. Mezi kostkou mýdla a šampónem ležela silná kostelní svíce s ohořeným knotem a ztuhlým pramínkem vosku na boku. Nevěřícně a velmi opatrně ji vzal do ruky, jako by mohla každou chvíli vybuchnout.
Ale to byl přeci sen. Vypnutý proud, Howard, dívka v zrcadle... To byl jen sen! pomyslel si zoufale a prudce se otočil. Zrcadlo ukazovalo jen jeho vyděšenou tvář.

14. března, úterý
Včerejší večer mi na náladě nepřidal. Dnes ráno jsem se díval do zrcadla tak dlouho, až se mi dělaly mžitky před očima, ale pořád jsem viděl jen sebe a svou koupelnu. Žádná dívka, žádná šedivá bezústá tvář.
Cestou do práce jsem přemýšlel, jestli nějaká Freya Schwarzwald ve Wilhelmstrasse patnáct v Berlíně opravdu existuje. Přiznám, že takhle na pohled se mi líbila. Sice byla trochu ostrá, ale já jsem zase kliďas, tak by se to vyrovnalo.
Celý den jsem na ni myslel a připadal si jako blázen. Zakoukat se ve snu do holky ... ale co když to nebyl sen. Kdy jsem si půjčil od Howarda ty svíčky? V neděli jsem byl navštívit Freda a večer šel spát, dnes je úterý – alespoň Timesy co leží na stole to tvrdí, a když něco tvrdí Timesy, tak je to pravda – takže u Howarda jsem musel být v pondělí večer. To jest včera. Ale včera to být nemohlo, protože to s přišel zeptat, jestli mi svíčky nezbyly ... ne, když budu přemýšlet takto, brzy se z toho zblázním.
Večer jsem u Howarda zvonil, ale nebyl doma a ani jsem ho neslyšel přicházet. V zrcadle nic ... tedy nic neobvyklého. Jen já. A začínají mi šedivět vlasy na skráních. Docela brzo, na to že je mi dvaatřicet.