Druhá válka o svět - Na konci času

15. března, středa (asi)
Ráno vynechám. Hustá londýnská mlha byl ten nejmenší problém. Právě jsem pájel jednu elektronku, když ... znáte ten zvuk těsně potom, co utichne něco co slyšíte pořád, ale neberete to na vědomí? Tak přesně takový zvuk jsem slyšel. Rozhlížím se co to může být, až mi došlo, že se zastavily hodiny na zdi. Elektrické hodiny. Bylo čtvrt na jedenáct.
Ale než jsem se stačil zvednout, na přepážce stál muž a ruce držel stříbrošedé rádio. Tedy myslím, že to bylo rádio. Přešel jsem k němu a on mi ... řekl ... ne, on nemluvil. Jen jsem najednou věděl, že ten přístroj nefunguje a on ho chce opravit na počkání.
Dobře půl hodiny jsem se snažil najít nějaké šroubky, kryt, cokoliv, ale nepodařilo se mi do toho zařízení vůbec dostat. Stříbřité, matné, oblé. A na svou velikost strašně těžké.

Nakonec jsem to vzdal a chtěl jít k pultu, ale ten chlap stál najednou vedle mě u stolu. Řekl jsem mu, že to rádio nedokážu opravit, a on ... neřekl nic, ale věděl jsem, že není spokojen. Když natáhl ruku, měl v ní nějakou zbraň. Takovou jako je v komixech, stříbřitou, oblou, smrtící. Nečekal jsem až vystřelí, přeskočil jsem – no, spíše přepadl – přes stůl a vyběhl na ulici. Za sebou jsem slyšel hluboký hvízdavý zvuk a tlumený výbuch, ale neotočil jsem se. Ani nevím jak jsem se dostal domů. Zabušil jsem na Howardovy dveře, potřeboval jsem se ho zeptat na ty svíčky, ale když otevřel, měl jen šedou tvář bez úst a ocelově černé oči. To mi stačilo. Tenhle sen už znám.
Vletěl jsem do svého bytu a zamkl dveře na dva západy. Pořád jsem si říkal, že je to jen sen a že se probudím, ale nezabíralo to.

Najednou Charlese něco napadlo. Otevřel dveře do koupelny, vešel dovnitř a podíval se do zrcadla. Byla tam. Freya.
„To jsi zase ty? Co chceš?“
Charles čekal lepší uvítání, ale tak to v tomto snu asi nechodí. Už už jí chtěl povědět, že po něm šedivák střílel, ale řekl něco úplně jiného.
„Chtěl jsem tě vidět.“
„No tak jsi mě viděl. Mám tu potíže, všichni z rodiny mají šedivé tváře a chtějí mě zabít.“
„Mě taky!“ vykřikl Charles překvapeně, ale Freya už vstávala. Všiml si, že v ruce drží kord.
„Počkej, Freyo!“ zavolal na dívku, která přecházela ke dveřím, ale vypadala, jako když ho neslyší. Měla na sobě jen krátkou noční košilku, z pod které vykukoval krajkový lem kalhotek. A štíhlé, hezky tvarované nohy.
Přitahovala ho a on zatoužil dostat se k ní. Sevřel ruku v pěst a udeřil do skla, které je oddělovalo. Zrcadlo se roztříštilo, Charles ucítil bolest a viděl krev stékající mezi prsty.

15. března, středa – tentokrát ověřeno v Timesech
Ráno jsem se probudil se zakrvácenou a napuchlou rukou. Kůži na kloubech mám rozříznutou a zatraceně to bolí. Zrcadlo v koupelně je rozbité. Teď už je mi jasné, že to není jenom sen. Je to skutečnost, jen místo lidí vidím šediváky. Ráno jsem na chodbě potkal Howarda a on se ptal, co jsem včera potřeboval, takže je to pravda.
Sakra ne, není. Cestou jsem si koupil noviny a je středa. V práci jsem našel stůl rozházený a ležely na něm noviny ze včerejška, z úterý. Tak kdy jsem bušil na Howarda? Připadá mi, jako bych ve snu žil celý den navíc.
Za celý den jsem samozřejmě nic neudělal, se zavázanou pravačkou nemůžu pořádně pracovat. Potřebuju si vzít dovolenou. Nejlépe ihned.

16. března, čtvrtek
Jsem na cestě do Berlína. Nevím co mě to napadlo. Asi potřebuju vědět, jestli je Freya skutečná nebo také jen výplod mé fantasie. Na jednu stranu doufám, že jde jen o přelud. To by znamenalo, že jsem se zbláznil, ale měl bych alespoň vysvětlení. Pokud ale existuje, nevím co si o tom mám myslet. Copak můžu s někým mluvit před zrcadlo na šest set mil? Copak vůbec můžu vědět, že někde v Berlíně žije holka jménem Freya Schwarzwald? S blond vlasy, modrýma očima ... a ty nohy ...
Bojím se usnout.

18. března, sobota
Tak jsem tady. Na adrese Wilhelmstrasse patnáct stojí hezká dvoupatrová vila, okolo pár vzrostých stromů. Jdu po dlážděné cestičce ke dveřím a čtu cedulku na dveřích.

Oberst Konrad Schwarzwald

Hrdlo mám sevřené, skláním se blíž, ale jméno je pořád stejné. Pořád se nemůžu odhodlat, už jsem se dvakrát otočil k odchodu, ale když jsem se dostal tak daleko, už nemůžu couvnout. Tisknu zvonek vedle tabulky. Jednou, podruhé. Čekám, připadá mi že celou věčnost. A když si myslím, že nikdo není doma, dveře cvaknou, otevřou se, a v nich ...
„Co tu děláš?“ zeptala se mě Freya.