Druhá válka o svět - Kontakt

Další příběh odehrávající se v Německu roku 1938, na začátku války s Československem. Dva muži, kteří již mají své zkušenosti s událostmi, které se odehrávají za tímto světem, a tři náhodní kolemjdoucí, kteří byli byli proti své vůli zataženi do této války. Války, které nerozumí, a kterou není možné vyhrát.
Napsal Jerson
28. duben 1938, pátek

Nevlídný dubnový podvečer v okrajové čtvrti Berlína. Déšť dopadající na dlažební kostky, lesknoucí se linie kolejí, voda stékající po oknech tramvaje, nepříjemný chlad. Málokdo z Německých občanů je nadšen válkou, kterou včera Führer vyhlásil Československu. Také tváře cestujících v tramvaji číslo 14 ukazují obavy a nejistotu.

Náhle vůz začne prudce brzdit, cestující padají na podlahu, jeden z nich, Werner Stollpen dokonce vypadl z vozu, jeho brýle leží opodál.
Řidič vyskakuje ven, sklání se k němu, a když vidí, že je jen otřesen, přesouvá se k postavě ležící na kolejích. Jde o doktora von Messerturma, který má sice potrhané a ohořelé oblečení a ožehlé vlasy, ale jinak je nezraněn. Po chvíli se zdvihá z mokré země, prohlíží Wernera a za chvíli oba nastupují do vozu, jako by se nic nedělo.

Někteří z cestujících raději vystupují, ostatně konečná není daleko. Jak dobrý to byl nápad se ukazuje za pár minut, kdy do trolejového vedení uhodí blesk a ulice se noří do tmy. Tramvaj zrovna přijíždí na začátek dlouhého, zvolna se svažujícího úseku trati. Stará babička opouští tramvaj ve chvíli, kdy skoro stojí, ani nečeká na zastavení. Karl také vystupuje, na mokré vozovce mu ujedou nohy a padá na dlažbu. Ingrid, Otto a Werner zatím sedí, čekají, až řidič skloněný nad brzdou konečně zastaví.

Tramvaj se mezitím přehoupne na svažující se ulici a začíná nabírat rychlost. Ingrid zvažuje, zda by měla vystoupit. Rychlý záblesk jí napovídá, že by mohla skončit pod koly s rozdrcenou nohou, takže se raději rozhodne podívat se na brzdu.

V polovině svahu vyskakuje Werner. Končí na zemi s rozbitými brýlemi, pochroumaným kotníkem, potlučený, ale živý. Tam ho o chvilku později nachází dobíhající Karl a pomáhá mu na nohy.

Ingrid se dobývá do kabiny, odsunuje bezvědomého řidiče ze sedadla a ze všech sil tahá za brzdu. Z pod kol odletují proudy jisker, skřípění kovu o kov trhá uši, ostrá zatáčka se blíží a už je jasné, že tramvaj jede moc rychle. Po čtyřech kolech (z osmi) projíždí zatáčkou a zastavuje až opodál o nástupní ostrůvek, přední náprava vykolejená. Přibíhají lidé, za chvíli přijíždí sanitka, nakládá řidiče a zase odjíždí.

Ingrid vystupuje a míří domů, stejně tak Karl podpírající Wernera a za nimi doktor. Jak tak všichni kráčí deštěm po tmavé ulici, slyší za sebou rychle se přibližující kroky. Doktor ustupuje stranou, Karl odtahuje Wernera, jen Ingrid se otáčí. V šeru však vidí jen prázdný prostor, od kterého se odráží kapky vody. Cosi se k ní blíží - a pak se kolem ní prosmykne a zmizí v dešti. Ingrid je jasné, že dnes nikam hrát nepůjde.
Stejně tak Karl, který dovleče Wernera do jeho bytu v přízemí a sám jde do čtvrtého patra. O patro výše už violoncellistka svléká mokré oblečení a doufá v klidnou noc.

Doktor zatím zjišťuje, že tramvaje bez proudu nejezdí. Zkouší stanici metra opodál, ale i v ní stojí prázdný vlak a řidič sedí na zastávce skryt před studeným deštěm, cigaretu v koutku.

"Nevím, kdy to zas nahodí," říká doktorovi a nabízí mu cigaretu. A tak oba sedí a čekají. Po hodině se řidič zvedá a zanechává doktora o samotě. Zdá se, že dneska se von Messerturm do své ordinace nedostane. Jezdit domů nemá smysl - před třemi týdny společně s dalšími musel ze svého poničeného domu utéct.

Stále prší.

Mezitím někde jinde ...
Ticho v místnosti přerušilo zazvonění telefonu.

CRRRR, CRRRR.

Muž v černé uniformě sedící u stolu zvedl sluchátko z vidlice a přiložil ho k uchu.

"Hauptsturmführer Dirk, poslouchám."

"Herr kapitán, máme ho. Pohybuje se dolů po Fennstrasse," odpověděl vzrušený mužský hlas na druhém konci.

"Leťte tam, vezměte pět oddílů a dostaňte ho."

"Mrtvého, Herr kapitán?"

Hauptsturmführer se na okamžik zamyslel. Ne nad položenou otázkou, ale nad jejím smyslem. Pak zvolna promluvil.

"Prostě ho ... dostaňte."

Zavěsil, opřel se o něco pohodlněji do křesla a zahleděl se do tmavé noci přerušované občasným zábleskem bílého světla.

"Nevíme, zda je to vůbec živé. Jak se dá zabít tvor, který nežije?" Zeptal se tmy okolo sebe. Odpovědí mu bylo jen vzdálené burácení hromu.


Doktor von Messerturm byl první, kdo uslyšel motory dvou nákladních automobilů, které se přihnaly po hlavní ulici. Jeden zastavil u stanice metra, druhý o sto metrů dál. Z obou vyskákali vojáci v černých uniformách, zároveň se ozval hlas z amplionů:

"Achtung achtung, všichni občané musí neprodleně opustit ulice, zůstat v domech a nevycházet ven. Každý kdo bude spatřen venku, může být zastřelen. Achtung achtung ..."

Doktor se jen ušklíbl - metro ani tramvaj nejezdí, hostinec poblíž bude zavřený, takže asi bude zastřelen. Natáhnul nohy pohodlněji před sebe a opřel se o studenou zídku zastávky. O chvilku později uslyšel dvoje vojenské holínky a na nástupiště vyšli dva vojáci, samopaly v rukách. Jeden přistoupil k doktorovi a sklonil zbraň.

"Tady nemůžete zůstat, je to nebezpečné. Musíte se vrátit domů."

Doktor se podíval vojákovi do tváře - v šeru rozeznával sotva dvacetiletou tvář pod černou helmou i dvě lesklé runy SS na klopě černé blůzy.

"Bydlím na druhém konci města a nemám se tam jak dostat," odpověděl s klidem.

Druhý voják postoupil dopředu, podíval se na zmáčenou postavu a řekl:
"Hansi, někam ho odveď, já se tady porozhlédnu."

O pár minut později uslyšel Werner zaklepání na dveře. Vyhrabal se z postele a ztěžka přešel pokoj.

"Kdo je?"

"Tady SSman Schilke, otevřete."

S vojáky v černých uniformách se moc nediskutuje, takže Werner pootevřel dveře. Za nimi se objevil mladý voják v helmě vedoucí doktora.

"Venku je to nebezpečné, dneska večer počká u vás," oznámil voják prostě a vstrčil doktora dovnitř.

"Nevycházejte ven," dodal ještě, než se otočil k odchodu.

Werner zavřel dveře a otočil se k von Messerturmovi, který se zatím v šeru rozhlížel po staromládeneckém bytě strojního mechanika.

"Dáte si něco k pití? Něco bych tu měl mít. A nebojte se, spát můžete na kanapi."

Doktor si utřel vodu z očí a ztěžka dosedl na poněkud ošoupanou pohovku.
"Počkám a uvidím," řekl jen a zavřel oči.

O čtyři patra výše se Ingrid vylezla z vany, oblékla si župan a přistoupila k oknu. Prsty přitom zamyšleně přejela po pouzdru violoncella, které stálo opřené u zdi. Ozvalo se tiché zabroukání, jako by nástroj ze svého úkrytu odpovídal ... které ale neodeznělo, právě naopak, každou vteřinou sílilo. To nebyl zvuk chvějící se struny, ale mnohem hrubší zvuk přibližujících se motorů... na obloze...

Ingrid pootevřela dveře na balkon a nedbaje deště, zvedla oči k temným mrakům. Nad střechami domů se objevil obrovský stín, dlouhý jako celá ulice, který se za bručení motorů přibližoval. Pak motory změnily zvuk a stín se začal otáčet rovnoběžně s ulicí. Nemohl být níže než sto metrů, ale Ingrid se zdálo, že by stačilo natáhnout ruku a mohla se ho dotknout. Konečně se stín srovnal nad ulici a burácení motorů přešlo do tichého pobrukování. Ingrid nad hlavou zlověstně visela obrovská černá vzducholoď.

Náhle ze spodní části vytryskly dva paprsky světla, přeběhly po stěně domů na protější straně ulice a zastavily na střeše. V jejich záři se objevila vysoká, štíhlá postava, klidně stojící na samém okraji. Ingrid si ještě stačila všimnout nezvykle dlouhých, jakoby zvířecích nohou, a dlouhého pramene vlasů splývajících ze zadní části trojúhelníkovité hlavy. Tvor se napůl otočil a zadíval se přímo do světla.

O okamžik později protrhlo vzduch ostré staccato dvojice kulometů a svítící střely proděravěly plech střechy v místě, kde ještě před chvílí stál ten podivný tvor. Ten už ale utíkal dlouhými, ladnými skoky po okraji střechy dál, sledován protaženým oválem světla. Ingrid se v tu chvíli už krčila za zdí v pokoji.

O patro níž sledoval Karl, jak střely přebíhající po zdi domu vylamují velké kusy omítky a rozbíjejí okna v nejvyšším patře, zatímco druhý proud střel sleduje tvora po střechách. Ten doběhl až na roh, odrazil se a skočil. Paprsek světla zamířil na střechu protějšího domu, ale ta zůstala prázdná.

Na chvíli se rozhostilo ticho, pak se motory rozběhly na plné obrátky a vzducholoď pomalu začala odplouvat ulicí dál, pátrajíc svými světlomety po neznámém vetřelci. Werner ještě zahlédl vojáky sbíhající se k náklaďákům a poté odjely i ony.

CRRRR, CRRRR.

"Dirk, poslouchám."

"Zase se nám ztratil, herr kapitán, máme málo energie a nemůžeme ho sledovat."

"Zařídím to. Vraťte se na základu, doplňte palivo a čekejte."

"Jawohl, herr kapitán."

Dirk odložil sluchátko do vidlice a znovu se zadíval do tmy.

'Jsi chytrý, víš moc dobře, že nemáme dost energie, abychom tě sledovali déle. Ale co když jí budeme mít víc než čekáš?' oslovil v myšlenkách imaginárního protivníka. Pak vzal opět do ruky telefon.

"Hauptsturmführer Dirk, Totenkopf. Dejte mi Bauricha.


Rony Schneider upíral zrak před sebe, kde světlomety jeho vozu prořezávaly tmu jedné z ulic Berlína. Stěrače s mechanickým zvukem kmitaly po skle a jen tak tak stačily stírat dešťové kapky z čelního skla jeho Mercedesu. Radiostanice umístěná mezi sedadly mlčela, tedy kromě praskotu a pískání, ale Rony už před chvílí jasně slyšel rozkaz pro jednotku SS. Zatímco jednou rukou přidržoval volant, druhou se natáhl pro plán města položený na sedadle spolujezdce. Světlo pronikající do kabiny bylo příliš slabé, než aby mohl rozenat ve změti čar tu správnou ulici. Rony přidržel volant koleny a zašmátral po vypínači vnitřního osvětlení.
Fennstrasse. Po tramvajových kolejích, pak vlevo a tam najde svůj cíl.


Když zvedl pohled před sebe, konec ulice byl vzdálený sotva deset metrů.
Rony šlápl na brzdu a prudce strhnul volant stranou.

'Ještě že jsou ulice dneska prázdné', pomyslel si, když se těžký automobil smykem stočil do správného směru. Ve světle reflektorů se objevila tramvaj blokující oba kolejové pásy a vedle ní automobilový jeřáb, zabírající zbylý jízdní pruh.

"Ale k čertu,", zaklel Rony a strhnul volant doprava. Nejprve přední a hned po něm zadní kolo na pravé straně nadskočilo na obrubníku, Mercedes se prohnal napůl po chodníku kolem několika uskakujících mužů, jen tak tak minul lampu pouličního osvětlení a pak sjel opět na vozovku.

"Jak to jezdíš, pitomče?!" Zahrozil za ním šéf opravářů pěstí a zvedl se z mokré dlažby.

"Zatracený závodníci," odplivl si ještě a rozhlédl se po své skupině.

"Zpátky do práce chlapi, ať je ta tramvaj do rána na kolejích."

O půl kilometru dál a pět pater výše se Ingrid konečně uložila do postele. V tuto dobu měla být uprostřed Vivaldiho koncertu v D moll, ale teď se jí v hlavě honily jiné myšlenky. Jakmile zavřela oči, viděla vysokou šedou postavu utíkající po střechách. Nedokázala tuto představu vypudit z mysli. Po chvíli neklidného převalování se rozhodla jen klidně ležet a nechat se uspat bubnováním deště. "Tu du du du rum, tu du du du rum..." Déšť má svůj rytmus, když pro něj má člověk smysl.

Naslouchajíc skladbě pro milion kapek a plechovou střechu pomalu zavírala oči, když se rytmus deště porušil. Tu du du plum du rum, tu du du du rum plum - to není déšť, to jsou pomalé kroky. Přímo nad jejím bytem. Z mysli se jí opět vynořila představa šedivého tvora, který pomalým houpavým krokem postupuje po okraji střechy. Najednou ucítila mrazení v zádech. Zatáhla za řetízek stolní lampičky, rychle vyskočila z postele, udělala dva kroky ke dveřím do předsíně - a zůstala stát jako přimrazená. Koutkem oka zahlédla, jak se za oknem cosi mihlo. Přemáhajíc strach pomalu otočila hlavu. Za prosklenými dveřmi na balkon se tyčil vysoký tvor, který se právě snažil nahlédnout dovnitř. Když se za sklem objevila jeho hlava, postava se mírně zaklonila a jediným plynulým pohybem proskočila dovnitř. Skleněné střepy a kousky dřevěných příček se rozlétly po pokoji, ale Ingrid fascinovaně sledovala onoho zjevně nelidského tvora, který se pomalu narovnával.

Jako pravá árijská dívka byla Ingrid urostlá a vysoká, ale postava naproti ní ji převyšovala o více než půl metru. Tělo mohutné v ramenou nebylo v pase širší než ona, i když kyčle se opět rozširovaly, aby unesly silné, dvakrát zalomené nohy. Stehna postavené svisle jako u lidí, v kolenech navazovala lýtka ohnutá dozadu a nártová část nohou, dlouhá jako předloktí, opět směřovala dolů, mírně dopředu. Chodidlo bylo velmi malé, v poměru ke čtyřem silným prstům.

Čtyři prsty měl tvor i na dlouhých štíhlých rukách, ale nejpodivnější byla hlava. V místě, kde lidé mívají ústa a nos, nebylo nic, jen hladká kůže, a nad ní dvě oči vypadající jako kovové kuličky chráněné velkými nadočnicovými oblouky. Lebku měl tvor holou, bez vlasů, ale ze zadní strany vyrůstal svazek chapadel nebo úponků silných jako prst a dlouhých až skoro na zem.

Šedivou kůži nezakrýval ani kousek oblečení. Ingrid se jen na okamžik podívala tvorovi do rozkroku, ale neviděla nic než silná stehna navazující na kyčel.

I přes značnou velikost působil tvor spíše houževnatě než silně. Žádné znatelné svaly, žádné vystupující žíly. Vypadal víc jako ladná mramorová socha, když tak nehybně stál uprostřed pokoje a ve světle lampičky hleděl Ingrid přímo do očí. Ona mu pohled oplácela, neschopná odvrátit hlavu nebo se jen pohnout z místa.

Pak se šedivý tvor lehce přikrčil a pohybem nepodobným žádnému člověku ani zvířeti vykročil. Ingrid ucítila, jak se o ni lehce otřel a vzápětí ji neznámá síla odhodila stranou. Dopadla na koberec pokrytý ostrými střepy a slyšela jen bouchnutí dveří do předsíně a pak tříštění dřeva. Pak se dala do křiku.

Když Karl uslyšel řinkot skla v bytě nad sebou, seděl právě na posteli a naléval si čtvrtého panáka. Od chvíle, kdy kulomety ze vzducholodi začaly chrlit olovo na protější dům, se mu třásly ruce. Když si posléze uvědomil, že se ten tvor mohl procházet po jejich domě, šel se uklidnit obvyklým způsobem.

V této chvíli byl už natolik klidný, že odložil láhev, vyšel na chodbu a odvážně začal stoupat po schodech, aby se podíval, jestli se slečně s posledního patra něco nestalo. Byl právě v půli schodů mezi čtvrtým a pátým podlažím, když uslyšel náraz do dveří na chodbě v horním patře, následovaný praskáním, množstvím třísek a šedivým tělem. Stačil se jen přikrčit, když tvor jedním skokem překonal dvanáct schodů dolů do mezipatra, druhým ho přeskočil a vrhnul se do okna. Následovalo tříštění skla a šedivý přelud zmizel ve tmě venku. Ohromený Karl se pomalu zvedl a vykoukl z rozbitého okna. Ani nečekal, že by v noci a dešti viděl o čtyři patra níže na dvůr.

Opilý alkoholem a adrenalinem pokračoval za původním cílem, totiž za Ingrid.

O dva bloky dál projížděl Rony ulicí a vyhlížel vzhůru, zda nezahlédne vzducholoď, která by mu prozradila, kde se nalézá objekt jeho zájmu. Už druhým rokem pátral po šedivácích a zatím mu pokaždé unikli. Ještě nikdy se nedostal tak blízko jako dneska, ale rozhovor v otevřené řeči mezi vzducholodí a velitelstvím utichl před pár minutami, aniž by mu prozradil přesnou polohu jeho kořisti. Už byl v polovině Fennstrasse a po záhadných tvorech nebylo ani stopy. Rony už dříve uvažoval, zda nejde o nějaké přeludy nebo halucinace, nebo dokonce obyvatele jiné sféry existence. Jeho knihovna okultní literatury byla plná náznaků a dvojvýznamových popisů, ale nedávala žádné vodítko, žádnou indicii, jak se k záhadným bytostem přiblížit.

Když se nocí rozlehl ženský křik, Rony šlápl na brzdu a ještě než vůz zastavil, sáhl pro svůj samopal Bergmann. Nutno říct, že samopal upravený tak, aby se dal nosit pod kabátem, se sklopnou pažbou a zkrácenou hlavní, ale teď se nehodlal zdržovat nenápadností. Jen v poslední chvíli si připomněl alespoň základní zásady opatrnosti a zaparkoval v blízkém průjezdu. Za okamžik už utíkal ke dveřím inkriminovaného domu.

Doktor von Meserturm už slyšel mnoho ženských výkřiků, takže jen zaklonil hlavu a naslouchal. Nezdálo se, že by ta mladá žena křičela bolestí, spíše strachem a duševním vyčerpáním. Pokud něco, tak práce pro psychiatra, nikoliv praktického lékaře.

Werner se mezitím přišoural ke dveřím a otevřel je na šířku dlaně. Když zahlédl obrys postavy vbíhající do domu, zpozorněl. A jakmile si všiml, že postava v rukách drží cosi neurčitého, působící dojmem palné zbraně, zase dveře opatrně a hlavně tiše zavřel.

Rony rozsvítil baterku zavěšenou u pasu a jakmile rozeznal tmavý obrys schodiště, pustil se po něm nahoru. Druhé patro, třetí, čtvrté... U rozbitého okna na chodbě se zastavil jen na okamžik, dokud nezjistil, že na podlaze leží příliš málo střepů a okno tedy muselo být rozbito zevnitř. Vyběhl poslední část schodů a veden svým instinktem se protáhl rozbitými dveřmi. Třísky na chodbě, vyraženo zevnitř. Cíl je pravděpodobně mimo budovu, ale je nutné se přesvědčit.

Když Karl zaslechl rychlé kroky v předsíni, snažil se zrovna uklidnit Ingrid, která - naštěstí pro jeho uši - už přestala křičet a teď jen tiše vzlykala. Zvedl hlavu a díval se přímo do hlavně strojní pistole. V tu chvíli si uvědomil, že frau Helebartová nosí po domě boty s klapavým podpatkem, a kdyby se šla podívat co se stalo, musel by ji slyšet už dřív. Ne že by na tom záleželo, teď v uších slyšel jen hučení vlastní krve a v ústech měl strašné sucho. Najednou věděl, že zemře.

"Byl tu šedivák? Kde je?" uslyšel hlas, který napovídal, že rychlá odpověď je nutnou i když ne jedinou podmínkou pro zachování tělesného zdraví.

"Tam...," nasucho polkl a zkusil to znovu. "Tamhle, vyskočil z okna na chodbě." Hlaveň samopalu se otočila pryč a její majitel odešel stejně náhle, jako se zjevil. Karl se opřel o zeď vedle náhle ztichlé Ingrid a zavřel oči. Napadlo ho, že na takto rychlé jednání s Gestapem měl v sobě panáků mnoho nebo možná příliš málo. Jedno ale věděl jistě. Zemře někdy jindy.

Werner pozoroval chodbu kukátkem a naslouchal, zda se ozve střelba. Místo toho ale uslyšel dusot bot sbíhajících po schodech. Znenadání vedle něj stál doktor.

"Půjdu se podívat, zda mě nahoře nebude třeba," řekl překvapenému strojaři a vyšel na chodbu právě ve chvíli, kdy Rony otvíral vchodové dveře.

"Herr Schneider?" Otázal se postavy v plášti. Rony se zarazil a pomalu se otočil. Když promluvil, nedokázal skrýt své překvapení.

"Doktore, co vy tady děláte?"

Von Messerturm se usmál koutkem úst: "Tomu stejně nebudete věřit."

„Dlouho jsem vás neviděl.“

„Byl jsem zaneprázdněn,“ odvětil doktor neurčitě, došel ke dveřím a vyhlédl ven do tmy. „Co tu hledáte vy?“ zeptal se na oplátku s pohledem upřeným na samopal v Ronyho rukách.

„Uvidíte sám,“ zazněla odpověď a pobídka současně. Von Messerturm pokrčil rameny a vyšel na temný dvůr za agentem.

O pár minut později stáli oba nad kouskem záhonu a ve světle baterky hleděli na dva otisky v hlíně, které se pomalu zalévaly vodou. Kolem se lesklo pár skleněných střepů. Rony se otočil zvedl hlavu a posvítil si vzhůru. Celkem zbytečně, v kuželu světla viděl jen padající kapky deště.
„Tam odsud vyskočil. Ze čtvrtého patra.“ V jeho hlase byla patrná nedůvěra. Tvor vyšší než člověk a možná i těžší by neměl po dvanácti metrech pádu jen tak zmizet.

Doktor počkal, až agent opět stočí baterku na zem a šlápl vedle otisků. Pak se sklonil blíže.

„Chodidlo kratší a širší než člověk, jasně patrné čtyři oddělené prsty. Každopádně jasný důkaz, žádný přelud nebo ... ,“ zarazil se. Chtěl dodat „nebo sen“, ale po svých zkušenostech si nebyl vůbec jistý.
„Jak můžeme vědět, co je vlastně skutečnost?“ zeptal se sám sebe.

„Slyšel jsem, že Bertrand je mrtvý,“ uslyšel najednou Ronyho. Před očima mu vyvstala zarudlá odulá tvář řezníka Schtöckela, jednoho z jeho pacientů ... a přátel, pokud se to tak dalo říct. Mohutný muž s velkým knírem, vždy zadýchaný a funící. Vybavil si letní den na louce vedle silnice, zelenou trávu po kolena a blankytně modrou oblohu nad hlavou. Bertrand odchází k nedalekému lesu. Najednou třeskne výstřel, řezník trhne hlavou, a pomalu se skácí na zem. Von Messerturm dělá několik rychlých kroků a sklání se nad ležícím tělem. Bertrand na něj zírá užaslým pohledem, jako by nechtěl věřit tomu co se děje.

„Herr doktor …“

„Herr doktor, jste v pořádku?“ V Ronyho hlase bylo slyšet znepokojení. Von Messerturm slyšel sám sebe, jak říká: „Ano, je mrtvý. Zabili ho.“

Po schodech vyšli mlčky, doktor pomalu a zamyšleně, agent svižně a ostražitě. Před rozbitými dveřmi se zastavil a po krátkém zaváhání si samopal pověsil na řemen pod kabát. Strčil do zbytku dveří a vstoupil.
„Vedu lékaře, jestli je někdo zraněný,“ oznámil společnosti, která se mezitím rozrostla o Wernera. Von Messerturm se podíval na Ingrid sedící na zemi, Karla stojícího nad ní i svého ubytovatele, a když neviděl žádné zranění, otočil se opět na Ronyho.

„A co vy tady?“

„Hledám tvora, co tu byl,“ odpověděl agent stručně a rozhlížel se po místnosti, jako by čekal, že se v ní tvor ukrývá.

„To tu zase všechno rozstřílíte?“ zeptal se lékař obviňujícím tónem. Werner i Karl vzhlédli, zatímco Ingrid dál seděla se sklopenou hlavou, jako by se jí celá situace netýkala.

Rony nasadil udivený výraz: „Já? Ale doktore, vždyť se zase tolik nestalo.“

„Vy se znáte?“, zeptal se Karl, kterému celá situace nedávala žádný smysl. Než stačil Rony odpovědět, Von Messerturm ho předešel:
„Zničil jste mi celý dům! Rozstřílel auto!“ vykřikl hněvivě.

„Já vím. Taky jsem vám vypil bar,“ usmál se agent. „Snad to nebylo tak hrozné. Co dělá paní Braunová?“

Paní Braunová byla starší dáma, služebná doktora von Messerturma, tedy až do onoho dne, kdy byl její prádelník použit k zabarikádování dveří lékařovy vily a prkna z postele použita na zatlučení oken.

Výměna názorů by ještě nějakou chvíli pokračovala, když Ingrid náhle zvedla hlavu. „Někdo sem jede. Černé auto, čtyři muži v kloboucích, a spěchají.“ Rony přešel k oknu a vyhlédl ven. Na konci deštěm zaplavované ulice uviděl světla automobilu, který smykem projel zatáčku a teď se rychle blížil k domu.

Rony už viděl hodně zvláštních věcí, ale přesto se nevěřícně otočil a jeho pohled se střetl s pohledem Ingrid. Najednou věděl naprosto jasně, kdo je v tom autě.

„To je Gestapo. Musím odejít. Jde někdo se mnou?“

„Jen se obléknu,“ odpověděla Ingrid s rozhodností v hlase, kterou by u ní ještě před minutou nečekal. „Já jdu také,“ oznámil Karl. Rony se podíval na doktora, který jen slabě zavrtěl hlavou.

„Tak tedy na shledanou. Sejdeme se zítra na náměstí, na oběd.“

Neuplynulo ani půl minuty a von Messerturm s Wernerem v místnosti osaměli. Strojař se snažil přemýšlet, ale nenapadla ho ani jedna věc, kterou by mohl udělat. Gestapo. Tajná služba zaměřená proti vnitřním nepřátelům Říše. A pokaždé nějakého najdou. Werner cítil, jak se mu začínají třást ruce. Ohlédl se po doktorovi, ale ten odešel do koupelny a … začal napouštět vanu. Werner otevřel dveře zrovna ve chvíli, kdy si von Messerturm lehl do vody, tak jak byl, v oblečení. V ruce držel břitvu.

„Co … co chcete dělat?“ podařilo se ze sebe Wernerovi vypravit.

Doktor se na něj unaveně podíval. „Byl to dlouhý den, a já už nebudu utíkat.“ Pak si přejel ostřím přes zápěstí a když se voda začala barvit krví, opřel hlavu o okraj vany.

Werner stál v koupelně, neschopen pohybu. Přes bubnování deště zaslechl skřípení brzd, bouchnutí vchodových dveří a několikery kroky stoupající vzhůru po schodech. Jako omámený se přitiskl ke zdi. V malé místnosti se nebylo kam ukrýt. Když muži vstoupili do bytu, v zoufalství si přes sebe přetáhl závěs od vany. Pak se otevřely dveře od koupelny a Werner zavřel oči.

„Máte něco?“ uslyšel nepříjemný mužský hlas z pokoje.

„Jo, tady je jeden,“ odpověděl druhý ani ne metr daleko. Werner už téměř cítil, jak někdo odtahuje závěs z jeho obličeje, cítil dech gestapáka, který si vychutnával svůj úlovek.

„Zatraceně, už je po něm. Podřízl si žíly.“

„Tady taky nikdo,“ odpověděl třetí z kuchyně. „Museli zmizet před chvílí.“

„Tak jdeme, mrtvola počká do rána, máme ještě práci.“ Odcházející kroky, dusot na schodech, zvuk motoru, který za chvíli zanikl v dálce. Werner tomu nemohl uvěřit, byli tak blízko, jak to že ho nenašli? Zhluboka vydechl a právě když otevřel oči, uslyšel zašplouchání vody a závěs se shrnul stranou.

„Tak to bychom měli,“ oznámil mu von Masserturm s úsměvem, zatímco se jednou rukou pokoušel ovázat si zápěstí ručníkem. Werner omdlel.


Ingrid kráčela lesem a pokoušela se udržet směr. Nebylo to snadné, houstnoucí mlha ji bránila v rozhledu a vlhké listí klouzalo pod nohama. Vydechla obláček páry a otočila se, ale silné kmeny stromů by dokázaly ukrýt celý oddíl.

Namáhavě se vyškrabala do příkrého kopečku a zastavila se, aby chytila dech. Nohy jí bolely a studily zároveň. Při rychlém odchodu si prozíravě vzala vysoké boty na nízkém podpatku, ale dlouhá chůze po mokré trávě a kamenech udělala své.

Náhle zaslechla zapraskání větve. V okamžiku zapomněla na bolest, otočila se a zadržela dech. Další zapraskání se ozvalo něco blíže, Ingrid už rozeznávala rychlé kroky, jako by neznámý člověk běžel přímo k ní. Vlastně více než jeden člověk, spíše dva nebo tři. S kovovými částmi výstroje, které za běhu cinkají …

Pak se z mlhy vynořila první postava. Pod kopečkem se zastavila a Ingrid s překvapením zjistila, že je to mladá dívka oblečená do černobíle pruhované košile a kalhot. Neznámá žena si odhrnula vlasy z čela a začala šplhat do kopce, když se mezi stromy vynořili dva vojáci v černých uniformách. Jeden pozvedl strojní pistoli.

„Halt! Halt!!“

Dívka nezpomalila ani na okamžik, natáhla ruku po vystupujícím kořenu, ale už nedosáhla. Z hlavně vyšlehl plamen a lesní ticho protrhlo ohlušující práskání výstřelů. Ingrid viděla, jak zasažená dívka bez hlesu padla do listí a skutálela se po stráni dolů.

Pak uslyšela jednoho vojáka, jak říká: „Dobrý zásah herr sturmann. Myslíte že vydrží, než ji přivlečeme zpátky?“

V odpověď se ozvalo cvaknutí natahovaného závěru následované prásknutím.
„Pochybuju, Hansi. O tom vážně pochybuju.“

Ingrid bez hnutí sledovala, jak vojáci berou mrtvou dívku každý za jednu ruku a táhnou ji zpět, nechávajíc na listí krvavou stopu. Cítila rostoucí nenávist a odpor k lidem, jako jsou vojáci v černých uniformách, s bílými runami SS na helmě.

Ještě minutu stála na místě, když koutkem oka zahlédla jakýsi pohyb. V tom okamžiku jako by jí páteř sevřela ledová ruka a nenávist nahradil strach. Velmi pomalu otočila hlavu doleva.

Deset metrů od ní stál šedivý tvor a černýma očima hleděl přímo na ni. Ingrid pomalu vydechla a snažila se rozeznat nějaké podrobnosti, když si uvědomila dvě věci.

Zaprvé – tvor nedýchal. Jeho široký hrudník se za celou dobu ani nepohnul a nikde neviděla vydechovanou páru.

Zadruhé – tvor se lišil od včerejšího, jen si nebyla schopná uvědomit v čem. Odpověď přišla za okamžik. Šedivá bytost pozvedla ruku a z kovového náramku na ruce vyšlehla oslnivě bílá záře. Ingrid si rukou zastínila oči, když se tvor rozběhl přímo na ni. Stačila jen vykřiknout.
hráli:

Jerson - Vypravěč

Alef0 - Werner Stollpen, strojař

Alnag - Dr. Otto von Messerturm, lékař

Ebon Hand - Rony Schneider, výzkumník paranormálních jevů

hRob - Karl Speidel, pianista

Nerhinn - Ingrid Nachtnebel, violoncellistka

- ilustrace ValentineSin -
Napsal Jerson 26.02.2008
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 26 příspěvků.
ČAS neregistrovaní : 0.0029060840606689 sec;
Nenalezeny žádné záznamy.
1 až 20 z 31 >
Podobné články
ČAS 0.1536009311676 secREMOTE_IP: 54.234.190.237